Draci na kolečkách

Páteční odpoledne a slunečné počasí. Modrá obloha, ani lísteček se nepohne. Ideální vstup do prodlouženého víkendu. Ovšem ne tehdy, když jste pořadateli drakiády. To koukáte na oblohu a  pozorujete, jestli se přece jen nepohne větev ve větru.

A tak jsme koukali a pozorovali a občas i fouklo. Ne na dlouho a ne silně. Ale devětadvaceti dětem s draky a s pobíhajícími rodiči to stačilo.  Myslím, že si to odpoledne užili všichni. Teda až na našeho pidizávodníka, kterého běhání s drakem za chvíli přestalo bavit. Což by nebylo tak strašné, kdyby neprotestoval proti tomu, aby si draka pouštěli táta s mámou.

V sobotu se počasí překonávalo taky, náš závodník se uklidnil a těšil se na odpoledne, že to rozbalí na hřišti na svém kole.  Vloni, když jsme s Kolečkiádou ve škole  začínali, přišlo 17 dětí. Sobota překonala naše očekávání. Letos 33. Školní hřiště bylo plné, není to zrovna obr. Navíc každý závodník má s sebou alespoň jednoho člena servisního týmu a případně i trenéra nebo maséra. Předškolkáčci na odstrkovadlech, školkáči na malých i větších kolech, školou povinní na kolech a koloběžkách.

Prckové obkroužili každý své závodní kolo a velcí se vydali na trať kolem školy. Prckové nelenili a kroužili kolem oranžových kuželů dál. Pohled k nezaplacení.

„Mamiiii, já jsem vyhvál diplom a lízátko,“ hlásil mi malý závodník s rozzářenýma očima. Krásný diplom, jako bych ho už někde viděla (třeba ve svém počítači?). A vzhledem k tomu, že jezdil dokola snad hodinu, začala jsem pro příští rok přemýšlet nad zařazením kategorie vytrvalci.

Občas člověk uvažuje nad tím, zda má jeho práce smysl. Pátek a sobota smysl měly. A nejen pro těch dvacet devět a třiatřicet dětí. I pro ty, kteří věnovali svůj volný čas právě dětem.