Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Kam zmizely klece?!

„Kde jsou? Co jste to s nima provedli?“ obrací se na mě a na říďu několik párů očí.
„Hele, tady jsou!“ stojí Míra u hromady železa a pletiva.
„Naše klece, naše šatny, nejlepší místo ve škole!“
„Proooooč?“

Proto.


Za těch devět let, které uplynuly od jejich posledního zvonění, se toho změnilo v budově strašně moc. Nevěřili. „Tohle je tu stejný, pořád ten stejnej smrádek školní.“ „Otevřete nám hudebnu, já chci do hudebny,“ provolává Pepa. Vchází, rozhlédne se. „Je to tu jiný, ale už jsem si vzpomněl, proč mě paní učitelka neměla ráda.“ Naštěstí se nepokouší zpívat. Hudebnou zní klavír, bubínky, triangl a xylofon. Musím jim zhasnout, aby jsme se posunuli o místnost dál.

Učebna jazyků. Rozhlížejí se a vzpomínají, jak tu stály velké stoly kolem dokola. „Chudáci, vždyť nemůžou opisovat,“ lituje Růžena současné školoupovinné při pohledu na stavitelné jednostolky. Pepa u mapy Velké Británie ukazuje, kam že ho vítr života na tři roky zavál. Irsko. „Bych nikdy neřekl, že s tím, jak nesnášim cizí jazyky, vyrazím do světa. Zrovna já. Vždyť já tam přijel a neuměl jsme říct ani helóu.“

„Jé, tady je to hezký,“ prohlíží si Maruška školní družinu. Ve III. a IV. třídě se zatím Jirka s Jardou vrhají na vybrané učebnice. „Zlomky?? Už ve čtvrtý třídě?“ „Hele sčítání pod sebou, to bych ještě zvládnul.“

„Tak a teď chceme vidět naši třídu, naši devítku.“
„Tohle je moje lavice, vrhají se na místa.“
„Není.“ Jejich lavice jsou dneska v interaktivní učebně.
„Já chci vidět svoji lavici,“ prohlašuje Pepa, a tak odemykám další dveře.
„Jéééé, to jsou ony. Červený a fialový, jak jsme si je tenkrát natírali.“
„Tohle je určitě ta moje.“
„Ty vado sleduj, notebook místo třídnice.“
Pouštím tabuli a ukazuji jim její funkce. Rychle a krátce.
„Teda ty se maj, nemusej tabuli mazat.“
„Kolik taková sranda stojí?“

Procházíme dál patro. Pánové se vrhají na chlapecký záchod, kde před lety vyryli do zdi nelichotivé sdělení na adresu ředitele. Dívky se zatím vrhají na hromadu vyřazených matematicko-fyzikálních tabulek. „Jééé, hele, tady seš ty.“ Na tabulky se pak vrhají všichni kromě Míry. Člověk by neřekl, co může dospěláky potěšit.

Přesunu do tělocvičny předchází důkladné studium tabulek nejlepších výkonů školy. „Ještě tady jsem, hele.“ „A tady je brácha.“ V tělocvičně se konají závody ve šplhu na tyči a kopaná s gymnastickým míčem. „Veláte, do toho se nekope!!!!“ vzpomínají na hodiny tělocviku.

V jídelně se dožadují oběda a srovnávají, komu která polívka nechutnala. „A co je tady?“ míjíme pootevřené dveře. „Počítačovna, co ji voda vzala.“ Na podlaze smutně zívají rozvodné krabice.

„A teď do chemie, že bysme udělali nějaký pokus?“ Vyklánějí se z okna  a hledají ve tmě, jestli je někde vidět ten flek, co kdysi vznikl po vyhození dýmající zkumavky z okna. „Kde je ředitelna?“ Otevírám poslední dveře. Usedají tam, kam se jim to nikdy za jejich působení ve škole nepovedlo. Na ředitelskou židli. Pohupují se a vzpomínají na své koberečkové zážitky. Už jsme skoro venku ze školy. „A co šatny? Ukažte nám ty úžasný klece.“


Škola se mění každý rok. Oni se také změnili. Vyrostli, zesílili, zhubli, zestárli, prošli střední školou a zjišťují, že na sobě musí pořád pracovat. Někdo utekl do města a někdo po čtyřech střední školy zase utekl z města zpět. „Tady na vesnici je jednodušší život. Koupil jsem byt, splácím hypotéku a auto, ale nemusím peníze moc řešit. Vydělám si dost,“ hodnotí situaci údržbář Jarda. Údržbář se strojní průmyslovkou.

Šárka si dodělává kurz účetnictví, Milan je pokrývač, David pracuje v autoservisu. Maruška se po dvou letech na mateřské vrátila zpátky do práce, dodělává si jazykovku a v srpnu se bude vdávat. „To není moderní,“ ozývá se motorkář Míra a směje se stejně hejkavě jako kdysi.

Moje první devítka. Dostala jsem je po nástupu do školy. Tehdy byli v sedmé třídě a jejich třídní šla na mateřskou. Prošla jsem s nimi do devítky a dávali mi zabrat.

Moje poslední devítka. S další třídou jsem došla z pětky jen do sedmičky. Pak jsem se stěhovala ze sborovny do ředitelny.

Jsou fajn.


    nikdo zatím nehodnotil

3 komentáře k příspěvku

  1. avatar


    Zprvu jsem se domnívala, že budu číst pojednání o místnostech
    v psychiatrických léčebnách a ukážeme paní Rowlingové, že to není až
    zas tak zlé.



    Hanko, váš článek mne potěšil a zahřál u srdíčka. I já pozoruji,
    když čas od času komunikuji se svými bývalými, že nic není ztraceno.
    A ačkoli tak často slýcháme „co z nich vlastně vyroste“ a „kam se
    podějou“, tak časem zjišťuji, že z nich (ač k nevíře) povětšinou
    vyrostou zdraví jedinci schopní se postarat o sebe i své blízké a že se
    poděli vesměs tím správným směrem a jsou vlastně fajn.



    A tak šetřme zoufalými výkřiky a můžeme se do budoucnosti dívat
    s optimismem. Jen kdyby nám za krkem neřvali ti, kteří jistojistě skončí
    někde v polepšovně :-))


  2. avatar


    .. jen to chce odstup .. rok dva po opuštění školy, bych je asi pořád
    brala jinak :)


  3. avatar


    Návraty absolventů školy jsou velmi časté i u nás. A to nejen těch
    starších, při srazech třídy po 10, 20, 25… létech. Často se zastaví
    i docela čerství absolventi, kteří ještě před pár měsíci tvrdili, že
    se škole budou vyhýbat velkým obloukem. Ve sborovně vedeme spory, zda
    právě tyto své bývalé žáky do školy volně pouštět a nechat je
    pohybovat o přestávkách mezi žáky. Někteří žádají dokonce
    o přítomnost přímo při vyučování. I když motivy takových
    návštěvbývají různé, sám jsem pro to, aby je škola neodháněla a nikdy
    jsem takovou žádost svého bývalého žáka neodmítl. Zkušenost mi totiž
    říká, že právě ti dříve nejvíce konfliktní se vrací častěji a jsou
    velmi sdílní, na rozdíl od premiantů, z nich někteřéí už za pár
    měsíců po odchodu ze školy při náhodném setkání neuznají za vhodné
    svého učitele ani pozdravit. Rozhovory s bývalými absolventy jsou pro
    učitele navíc jednou z mála možností zpětné vazby, kdy se dovědí bez
    zábran a upřímně, jaký efekt měla naše výuka a výchovné snažení.
    Někdy se od těchto „hostů“ školy dokonce i dočkáte omluvu za
    chování, které v době povinné docházky mělo do ideálu daleko.


Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.