Kam zmizely klece?!

„Kde jsou? Co jste to s nima provedli?“ obrací se na mě a na říďu několik párů očí.
„Hele, tady jsou!“ stojí Míra u hromady železa a pletiva.
„Naše klece, naše šatny, nejlepší místo ve škole!“
„Proooooč?“

Proto.

Za těch devět let, které uplynuly od jejich posledního zvonění, se toho změnilo v budově strašně moc. Nevěřili. „Tohle je tu stejný, pořád ten stejnej smrádek školní.“ „Otevřete nám hudebnu, já chci do hudebny,“ provolává Pepa. Vchází, rozhlédne se. „Je to tu jiný, ale už jsem si vzpomněl, proč mě paní učitelka neměla ráda.“ Naštěstí se nepokouší zpívat. Hudebnou zní klavír, bubínky, triangl a xylofon. Musím jim zhasnout, aby jsme se posunuli o místnost dál.

Učebna jazyků. Rozhlížejí se a vzpomínají, jak tu stály velké stoly kolem dokola. „Chudáci, vždyť nemůžou opisovat,“ lituje Růžena současné školoupovinné při pohledu na stavitelné jednostolky. Pepa u mapy Velké Británie ukazuje, kam že ho vítr života na tři roky zavál. Irsko. „Bych nikdy neřekl, že s tím, jak nesnášim cizí jazyky, vyrazím do světa. Zrovna já. Vždyť já tam přijel a neuměl jsme říct ani helóu.“

„Jé, tady je to hezký,“ prohlíží si Maruška školní družinu. Ve III. a IV. třídě se zatím Jirka s Jardou vrhají na vybrané učebnice. „Zlomky?? Už ve čtvrtý třídě?“ „Hele sčítání pod sebou, to bych ještě zvládnul.“

„Tak a teď chceme vidět naši třídu, naši devítku.“
„Tohle je moje lavice, vrhají se na místa.“
„Není.“ Jejich lavice jsou dneska v interaktivní učebně.
„Já chci vidět svoji lavici,“ prohlašuje Pepa, a tak odemykám další dveře.
„Jéééé, to jsou ony. Červený a fialový, jak jsme si je tenkrát natírali.“
„Tohle je určitě ta moje.“
„Ty vado sleduj, notebook místo třídnice.“
Pouštím tabuli a ukazuji jim její funkce. Rychle a krátce.
„Teda ty se maj, nemusej tabuli mazat.“
„Kolik taková sranda stojí?“

Procházíme dál patro. Pánové se vrhají na chlapecký záchod, kde před lety vyryli do zdi nelichotivé sdělení na adresu ředitele. Dívky se zatím vrhají na hromadu vyřazených matematicko-fyzikálních tabulek. „Jééé, hele, tady seš ty.“ Na tabulky se pak vrhají všichni kromě Míry. Člověk by neřekl, co může dospěláky potěšit.

Přesunu do tělocvičny předchází důkladné studium tabulek nejlepších výkonů školy. „Ještě tady jsem, hele.“ „A tady je brácha.“ V tělocvičně se konají závody ve šplhu na tyči a kopaná s gymnastickým míčem. „Veláte, do toho se nekope!!!!“ vzpomínají na hodiny tělocviku.

V jídelně se dožadují oběda a srovnávají, komu která polívka nechutnala. „A co je tady?“ míjíme pootevřené dveře. „Počítačovna, co ji voda vzala.“ Na podlaze smutně zívají rozvodné krabice.

„A teď do chemie, že bysme udělali nějaký pokus?“ Vyklánějí se z okna  a hledají ve tmě, jestli je někde vidět ten flek, co kdysi vznikl po vyhození dýmající zkumavky z okna. „Kde je ředitelna?“ Otevírám poslední dveře. Usedají tam, kam se jim to nikdy za jejich působení ve škole nepovedlo. Na ředitelskou židli. Pohupují se a vzpomínají na své koberečkové zážitky. Už jsme skoro venku ze školy. „A co šatny? Ukažte nám ty úžasný klece.“

Škola se mění každý rok. Oni se také změnili. Vyrostli, zesílili, zhubli, zestárli, prošli střední školou a zjišťují, že na sobě musí pořád pracovat. Někdo utekl do města a někdo po čtyřech střední školy zase utekl z města zpět. „Tady na vesnici je jednodušší život. Koupil jsem byt, splácím hypotéku a auto, ale nemusím peníze moc řešit. Vydělám si dost,“ hodnotí situaci údržbář Jarda. Údržbář se strojní průmyslovkou.

Šárka si dodělává kurz účetnictví, Milan je pokrývač, David pracuje v autoservisu. Maruška se po dvou letech na mateřské vrátila zpátky do práce, dodělává si jazykovku a v srpnu se bude vdávat. „To není moderní,“ ozývá se motorkář Míra a směje se stejně hejkavě jako kdysi.

Moje první devítka. Dostala jsem je po nástupu do školy. Tehdy byli v sedmé třídě a jejich třídní šla na mateřskou. Prošla jsem s nimi do devítky a dávali mi zabrat.

Moje poslední devítka. S další třídou jsem došla z pětky jen do sedmičky. Pak jsem se stěhovala ze sborovny do ředitelny.

Jsou fajn.