Když jsem před lety učila matiku také ve čtvrté a páté třídě, pochopila jsem naplno, proč jsem zvolila stupeň druhý. Nekonečné sčítání a odčítání, násobení a dělení s pouze se měnícím číselným oborem ve mně vzbuzovalo pocity šílenství. (Samozřejmě, že jsme se zabývali i geometrií .. přesto ve mně zůstalo, že se jen motáme na spirále početních operací.)
Po letech jsem se k turbomyším z prvního stupně (lítají, piští a je jich všude plno) dostala přes informatiku. WAAAAUUUU! Vím, že to časem půjde. Vím, že se postupně dopracujeme k nějakému řádu. Doufám, že zaktivujeme uši a postupně budou víc a víc vnímat, co jim říkám. Ale teď …
Hluboce se skláním před všemi kolegyněmi z národky, které mají tu trpělivost, že desetkrát vysvětlují jednu stejnou věc stále jednomu stejnému dítěti, že dokáží tyhle turbomyši naučit číst, psát a počítat. Divím se, že ještě fungují. 🙂
Jsem člověk, který potřebuje před sebou cestu a pořád jde dál a dál a dál a někdy mám pocit, že to směřování není tak rychlé, jak bych chtěla. Potřebuju ve vhodnou chvíli změnit téma. Když jsem kdysi volila, zvolila jsem si dobře.
A na turbomyši snad seženu nějakou kočku. 🙂
Mgr. Jana Krotilová
21. 9. 2011 at 21.48Hano, mám to stejně. Když jsem hledala práci, známí (nepostižení pedagogikou) mi říkali ať jdu učit na první stupeň, že tam pořád shánějí nové učitele a já jim marně vysvětlovala, že to je dost jiné kafe. Že není učitel jako učitel. Učím teď sice v pětkách přírodovědu, ale tam jsou naprosto zlatí. Probíráme zrovna vesmír a povrch Země – nerosty a horniny. Jsou natěšení a všechno je zajímá. Kéž by jim to vydželo do devítky, kde je geologie znovu.
PS: Jinak gratuluji k 1000. příspěvku.
Oldřich SUCHORADSKÝ
21. 9. 2011 at 22.26Já jsem si zase po celou učitelskou dráhu přál zaučit si právě na 1. stupni. A teď v důchodu se mi přáíní nečekaně splnilo. Oslovila mě ředitelka blízké málotřídky, zda bych nevzal jako včelař-důchodce výuku 1 hodiny přírodovědy týdně, věnovanou včelaření. Má to prý v ŠVP. Takovou příležitost jsem si nemohla nechat uniknout. Splnilo se mi tím můj dávný sen. Učím v malé školičce 10 zvídavých dětí, plných energie, ale i nadšení. Potvrdil jsem si, že není vnímavějších a vděčnějších žáčků, než právě v tomto věku. Ale zároveň jsem si ověřil, jak je těžké zaujmout alespoň na chvíli těkavé mozečky, které zaujme v době učitelova soutředění každý letící ptáček kolem oken, nebo třídou poletující moucha. Ne, není to vůbec lehké učit děti tohoto věku. Ale když se daří, není vdečnější publikum. Díky této nenadálé příležitosti jsem si nejen splnil své dávné přání, ale ověřil si starou kantorkou pravdu. Není možné říci, která kantorská práce je nejkrásnější. Je jí každá, kterou dělá ten kdo ji nejen umí a má ji přitom opravdu rád. A to děti velmi rychle poznají a ocení…
A ješt gratulace k 1000! Jste jubilejní blogerka! SLÁVA VÁM :-)))
Jitka Rambousková
22. 9. 2011 at 18.23Pěkně vyšel 1000. příspěvek 🙂 Gratuluju!
Osobně trpím i v šestých třídách. Když už se konečně vzájemně vychováme, zvykneme si na sebe, víme, co od sebe čekat, tak mne deváťáci opustí a já jsem vržena zpět. A výchova začne znovu. Když se konečně proderu k něčemu, co se blíží matematice, jsem vržena zpět k počtům a zase začínám. Ale na druhou stranu, aspoň je změna 🙂
Mgr. Hana Pilařová • Post Author •
22. 9. 2011 at 19.11Jitko! Jenže já většinou točím matiku taky jen osm a devět .. loni jsem se po mnoha letech dostala do šestky .. a vypadá to, že se tam zase dlouho nepodívám 🙂
Mgr. Pavlína Hublová
23. 9. 2011 at 10.48Gratuluji k 1 000! Vše je tak, jak má být – druhý stupeň by na první nešel a nápodobně. České školství se (zatím) nezbortilo 🙂
Mgr. Hana Pilařová • Post Author •
4. 10. 2011 at 19.55Dnes se mi podařilo tryskomyši přeprat i bez kočky. Stačilo tohle. 🙂